osobní zpověď o zákeřné nemoci a “zázračném” uzdravení hladovkou

ÚRYVKY z knihy HLAD NADĚJE

Úryvek str. 7:

…Ale pak přišel květen – ten můj sedmašedesátý! A s tím i náhodná preventivní lékařská prohlídka, neškodná cysta na levé ledvině, dva vředy na dvanácterníku a mlhavé podezření v játrech. Mám fantazii – i trochu těch znalostí, a to nejen o našem uznávaném vědeckém chemicko-skalpelovém a „ozařujícím“ lékařství. Jedna z těch alternativních metod doporučuje absolutním vyhladověním donutit tělo strávit vše nedůležité na úkor toho důležitého. Tedy hladovkou, po odbourání zásob tuku a části svalové hmoty, vyždímat živiny i z nepotřebných tkání, vzniklých pomocí přebytků „stavebního materiálu“ – živočišných bílkovin. A tak spalováním vředů, rakovinových nádorů a jiných patologických útvarů zajistit tlukot srdce, přiměřený dech, řečiště krve, činnost nervů…-tedy základní funkce nutné k životu.

Nemám lékařské vzdělání, jsem původem historik, a tak mohu jen interpretovat myšlenky těch povolaných moudrých, které provázely lidstvo již od starověku. Tak např. že člověk nosí lékaře v sobě, jen mu je třeba pomoci …že co nevyléčí hlad, nevyléčí již nic …že krmí-li se nemocný, krmí tím svou nemoc …že každý přebytek je proti přírodě …že hlad je nejostřejší skalpel …apod. A pokud v těchto myšlenkách nacházím reálnou možnost a logiku, jsem schopen se s nimi ztotožnit, ať mají třeba i šarlatánskou nálepku. Vždyť nakonec je snad i potřebné podívat se někdy na zdánlivě jasné a všeobecně přijímané postupy poněkud odlišným pohledem.

V brněnském Masarykově onkologickém ústavu na Žlutém kopci chtěli ta divná, nekompletně zachycená ložiska v játrech, došetřit. Pochopil jsem, že pokud mám v játrech opravdu něco fatálního a přitom se nechci spoléhat jen na jedinou, tu uznávanou možnost záchrany, musím „šarlatánskou“ hladovku upřednostnit. Jinak chemoterapie zničí imunitu těla, na jejímž „vyhecování“ je tato metoda založena. Pochopitelně lékaři alternativní metody nemilují. A tak i přes jejich varování jsem údajně musel naléhavě odcestovat do Kanady. Ale to již nevěděli, že ta naléhavost je v hladovění – a ta Kanada je Česká – Komáří louka, v katastru obce Nová Olešná u Strmilova. Vždyť jsem věděl, že pokud by „šarlatánství“ nezabralo, budu jejich nejsvědomitějším pacientem – i když opožděným o několik týdnů…

 

  1

Úryvek str. 21:

…Kdysi dávno jsem viděl film. Splašené stádo koní se hnalo k propasti. Pastevci, kteří ve snaze o jeho záchranu se mu postavili do cesty, byli smeteni. Jeden z nich se však připojil k sebezničujícímu amoku stáda a k propasti cválal s ním. Přitom ale svým koněm nenápadně tlačil do boku sousedního splašence, tlak se postupně přenášel na ostatní, pozvolna je stáčel – a stádo propast minulo… To byl však jenom film. Proto nyní na Komáří louce připravuji již avizované „pobyty ozdravného hladovění, hubnutí a zdravého životního stylu“. Vím, že cílem snažení většiny účastníků bude pouhá móda hubnutí. Budiž! Ale chytří pastevci tuší, že je to možná ten prvotní a pozvolný boční tlak, který nás může nenápadně stáčet mimo propast…

 

 

2

3

Úryvek str. 22:

…Mým zvykem je pracovat přes noc. Nikdo neruší, nezvoní telefony, je posvátné ticho – a myšlenky jdou. Ale v těch dnech bylo ticho mým nepřítelem. Diagnóza metastáz v játrech nemiluje rozjímání velebných nocí. Její úpěnlivá akutnost přehlušuje i ty nejpalčivější problémy a proniká celým tělem v každém jeho okamžiku. Těžké myšlenky jsou horší než hlad. Ale tak, jako i v jiných nelehkých chvílích života, kdy nepomohli žádní psychologové, právníci, ani bankéři, zachránila mě i nyní vzpomínka na dávnou moudrost mojí nesmírně pracovité maminky. „Rostiku, chce to motyčku, do řepy a makat.“ Říká se tomu „vyrážet klín, klínem.“ Vedle co nejtvrdší tělesné práce a náročných pohybových aktivit v průběhu dne, se v noci mojí „motyčkou“ stal klavír.

Klavír neovládám, snad trochu harmoniku. Ale harmonika nepatří do smutných nocí. A tak mě nouze nenaučila “housti“, ale „klavírovat. Klavír byl spolehlivým i urputným spojencem. V tomto osudovém období života dokázal nesmlouvavě zahánět ticho ve mně svojí usilovnou snahou. Moje tehdy složené písničky vyšly později na dvou cédéčkách pod názvy FRAŠKA V D MOLL a PRO VZPOMÍNKU. Svojí depresivní zasmušilostí prý vyvolávají uspávací efekt. Měly by se asi prodávat v lékárnách. A bez receptu! Jsou totiž zdravotně nezávadné.

S odstupem času se někdy zamýšlím, jakou asi roli na vzniku, průběhu i na výsledcích tohoto „příběhu“ mohla hrát psychika. Nemám na to vyhraněný názor. Vždyť tato kategorie se nedá spolehlivě měřit, vážit, ani rentgenovat. Snad jen pozorovat. Kdo však může tvrdit, že vidí do duše člověka. Zůstávají toliko pocity. Ale na této parketě možných spekulací nechci tancovat. Podávám svědectví jen o svých reálných prožitcích a zkušenostech, které dokladovat mohu. V soukromých úvahách však až podezřele často narážím na prastarou myšlenku: „A víra Tvá Tě uzdravila“…

 

 

Úryvek str. 28:

…A tak okolí trpělo mnou – a já trpěl okolím. Vždyť i to nejprostší jídlo voní přímo zázračně pro člověka hladovějícího několik desítek dnů. A co teprve, když vše probíhá v zařízení, kde se klientům grilují speciality, rožní selata, pořádají švédské stoly. A uprostřed těchto gurmánských radovánek se plouží vychrtlá postava s láhví destilované vody.

Tehdy jsem pochopil, že pokud bude někdo chtít hladovět pro očistu svého těla, měl by tak činit mezi svými. Tam je na tom stejně jako ostatní. A pak stresy netrpí ani jeho rodina, přátelé, kolegové, ale ani on sám. Po tomto pochopení následovalo rozhodnutí. V případě pozitivních výsledků mojí experimentální očisty v déle trvajícím horizontu, zabezpečím na základě svých zkušeností i možností technického zázemí kolektivní ozdravná hladovění.

Proto jsem trpělivě čekal a tělo své bedlivě sledoval plných šest let. A vzhledem k tomu, že recidiva se nedostavila a nejsem politik, abych nemusel ctít svá rozhodnutí, tak příprava první OZDRAVNÉ HLADOVKY KOMÁŘÍ LOUKY byla již zahájena. Prozatím sice jen desetidenní, s hladověním osmi dnů a pitím pouhé, i když výborné pramenité vody (viz propozice)…

 

  4

Úryvek str. 97:

…Po tolika protivenstvích spím jako miminko. Klid, mír a spokojenost. Pro svoji záchranu jsem udělal vše, co bylo v mých silách… Den je jako jiný. Snad jen trochu více zachmuřený podzimem. Při poledním vstávání vůbec neznějí fanfáry posledního dne hladovění. Ani bych je nechtěl. Ty fanfáry jsou ve mně! A není to jen ve vidině jídla, kterou už od reality dělí ne týdny, ani dny, ale pouhé hodiny. Já to dokázal! Všechno co bolelo a bolí – už nebolí. Do půlnočního cíle se třeba i připlazím.

Ručička hodin se blíží k půlnoci. Iva připravuje vodu s medem. Ten zvláštní klid posledních dnů je ještě zřetelnější. Jsem v pohodě! Melancholii převálcovala racionalita, žízeň si nepřipouštím, hlad mě už nevzrušuje a se zdravotními obtížemi si tykám.

Ani nereaguji na otázku, proč tak puntičkářsky lpím na každé vteřině přesného ukončení tohoto maratonu hladu. Netřeba slov! Nekomentované ticho vyplňuje chápavý pohled Ivy. Tato půlnoc je cílem pouhé etapy těžké cesty. Cílem bez cílové pásky, časoměřičů, diváků, aplausu i televizních kamer. Je to moje cesta! Krutá, nadějná. Sebe nechci šidit ani o vteřinu.

Ale vteřiny jdou: tři, dva, jedna… Najednou nevím, proč z očí roztřesených hladem vytékají slzy… A ústy vyprahlými žízní bezděky šeptám: „Ejhle země!“…

 

  5

Úryvek str. 100:

Uplynulo šest let od půlnoci toho dvaačtyřicátého dne mojí druhé hladovky, kdy vyzáblý na kost jsem šeptal „ ejhle země!“

Můj příběh, odvyprávěný v této knize, inspiroval televizi NOVA k jednomu z publicistických pořadů Josefa Klímy „Na vlastní oči.“ V této souvislosti si však dovoluji upozornit, že dobré jídlo zůstává nadále mým hobby, i když poněkud v jiné konstelaci, a že hlad se pro mě nestal náboženstvím, drogou ani modlou nějaké „pošahané“ sekty. Stal se jen pouhou cestou, a to dosti svízelnou, na které jsem si dovolil k odstranění svých strastí, vyzkoušet „na tvrdo“ jinou, než oficiálně uznávanou metodu. Vždyť na její účinnost upozorňovali hloubaví myslitelé již od starověku. A mnozí z nich ji i moudře zapracovali do náboženských rituálů, k pozitivnějšímu ovlivňování zdravotního stavu svých věřících. Vždyť autorita všemocného boha je daleko silnější, než sebe prospěšnější pozemské rady.

A těm, kteří nyní tuto metodu z různých důvodů zkreslují, či blokují její seriózní výzkum se omlouvám, že zafungovala i v primitivním podání amatéra. Ostatně, sami přece nemohou vědět, zda ji někdy nebudou také potřebovat.

Můj švagr, výborný lékař, léta až nenávistně útočil na jednoho léčitele, který z hlediska zdravotních problémů dokázal v naší rodině vyřešit vše, co nedokázali lékaři. Neustále nás doslova terorizoval svým postojem, že on, s lékařskou fakultou, s atestacemi, s průběžnými semináři i s neustálým celoživotním studiem, nebude přece tolerovat nějakého „hnojaře“, s pouhou venkovskou trojtřídkou. Přes nezájem o tuto problematiku mě však jeho zaujatost a netolerance vyprovokovala k vyjádření, že příroda, která je v nás, zřejmě chce, aby ten „hnojař“ byl lékařem – a on „hnojařem“. Rozhřešení přišlo až po létech. Fatálně! Švagr, po selhání léčby rakoviny tlustého střeva, začal až zoufale hledat dříve tak opovrhovanou alternativní šanci. Žel, bylo již pozdě! Jsou chvíle, kdy závidím klid těm, kterým mnohé nedochází nebo z pohnutek nízkých „nevědí co činí.“

Občas slýchávám, jak jsem výjimečný, mimořádně trénovaný, a že by moje „hladovkářská“ muka nikdo jiný nevydržel. Nesmysl! I když to mému egu zní libě, tak s lítostí musím konstatovat, že výjimečný nejsem. Před hladovkami žádný náročný systematický trénink se nekonal, snad jen široké živelné spektrum různých aktivit. Navíc jedlík, s náběhem na tloustnutí. Vždyť ty před hladověním, byť ještě skryté, zdravotní průšvihy musely mít nějaké kořeny. A přesto jsem to zvládl. Lidé vydrží mnoho, pouze neznají sebe. Neví, na co mají a čeho jsou schopni, pokud to nikdy nevyzkouší. Záleží tedy na vůli každého z nás!

S odstupem času jsem si i zřetelně uvědomil, jakým nevyčíslitelným darem mě obdařila rodinná výchova a jmenovitě maminka. Vždyť příklad její úžasné pracovitosti, odolnosti i duševní pohody nosím v sobě od dětství. Právě tento zhmotnělý vzor mě v oněch osudových chvílích zavál do země, kde nevládne pohodlnost, ani změkčilost, ale chtění, houževnatost a vůle. A zde bez nabubřelého puntičkářství, již sedm let dodržuji svůj tehdy odzkoušený a trvale nastoupený aktivní životní styl, který občas okořením nějakým tím nenáročným fešáckým ozdravujícím půstem.

A nevěřte, věřte! Přes neúprosnost stárnoucího času se nyní cítím tělesně i psychicky neskonale lépe, než v těch mladších hojných dobách před hladověním. Naučil jsem se totiž naslouchat svému tělu i rozmlouvat se svojí duší. Dorozumění je zřejmě důležité nejen mezi lidmi.

Ejhle země!..

 

 

6

7

Úryvek ze str. 30:

Kromě nejbližšího okolí jsem zveřejnění těchto pro život závažných zjištění odkládal šest let. Bylo to z důvodu časového odstupu potřebného k prověření dlouhodobosti jejich účinku. Seznámit s nimi veřejnost však pokládám za svoji lidskou povinnost. Pak ať každý naloží s tímto příběhem podle svého uvážení. Vždyť na počátku i já, ve výborné tělesné a duševní kondici, si vůbec nepřipustil nebezpečí, které by mohlo ve mně dřímat. A přesto tam bylo! Zavírat oči před realitou života je sice pohodlné, ale nebezpečné. 

Proto bych chtěl poněkud doplnit výrok jednoho dávného vojevůdce, že člověk ve své torně nosí nejen maršálskou hůl, ale i svůj rubáš. Dříve jsem míval podvědomě nepříjemná mrazení z jedné zákeřné nemoci. V naší rodině se vyskytovala – a žel, mám fantazii. Události, které zde popisuji však způsobily zvrat. Mrazení přešlo! V boji proti ní už mám totiž mocné spojence. Svoji vůli, svoje zkušenosti a svou získanou schopnost rozmlouvat se svým „upovídaným“ tělem. 

Na tomto nemůže nic změnit ani ta závěrečná lékařská nedefinitivní diagnóza o předpokládaném uhynulém parazitovi. Proč bych pak vlastně, kvůli nějakému zavápněnému příživníkovi, musel tolik let stepovat na onkologické klinice při ultrazvukových kontrolách jater a odběrech krve? Je tedy i lékařům známo, že tento cizopasník, zvaný též „roup dětský“ nás může infikovat nejen v tropech, kde jsem nebyl, ale třeba i na nádraží v Brně. Nemůže však doputovat do jater. Vegetuje ve střevech. Vždyť není sebevrah, aby prolézal pro něho smrtonosnými žlučovými cestami a navíc do míst, která nejsou jeho teritorium. Proto jeho údajné hromadné pobývání v mých játrech je podle oslovených biologů a parazitologů téměř vyloučeno. 

Co tedy v těchto játrech opravdu uhynulo a bylo kalcifikováno? A proč, když se pouze diagnostikovalo? A co způsobilo snížení hladiny prostatického antigenu PSA z extrémní hodnoty na podlimitní? A kam se zatoulal pátý bazaliom a z jakého důvodu se přestaly tvořit jeho následovníci? A kdo vygumoval mateřská znaménka i různé pigmentace? A kde skončily vředy z dvanácterníku, či jak vysvětlit fantastický pokles alergických reakcí…? Těch otázek je mnoho a chudák „roup dětský“ je asi všechny nedokáže objasnit! Jak tedy ostatní zamést „pod koberec“, aby se levné, nečisté „šarlatánství“ nepletlo do drahé a čisté linie vědy. Vždyť kdysi dokonce kvůli nedostatečné vědeckosti obyčejného umývání rukou musely umírat rodičky. 

A tak se dodatečně dozvídám, jak pevné bylo moje zdraví před hladověním a jaké množství zvláštních náhod vyřešilo jeho zanedbatelné problémy. Úžasně se to poslouchá a nadmíru rád bych tomu věřil. Bez pochybností se žije lépe. Žel, neumím přijímat víru, která se pouze k víře předkládá. Opravdu jsem nevěřící Tomáš, který své ruce musí vkládat do ran. 

Ale věda prý má hledat a objasňovat pravdu. Ano! Před tou lékařskou stojíme často ve zbožném ohromení. Proč však mnohdy její fantastické výsledky musí zamlžovat samolibost a zaujatost! A proč vůbec zametat pod koberec praxí získané užitečné a účinné poznatky, i když jsou třeba plebejské, jednoduché a málo výnosné? Vždyť k řadě důležitých objevů dovedla lidstvo náhoda, se zarputilostí a všímavým myšlením laických nadšenců, bouřících se proti vyšlapaným cestám mnohých ješitných vědátorů. 

Za zdraví je většina z nás ochotna dát téměř vše. A to je obrovský stimul pro byznys zdraví vyrábějící. Ale pak již záleží na morální síle každého lékaře, jak dokáže vzdorovat zajisté nelehkému tlaku. Nevím, zda si všichni plně uvědomují význam své přísahy. Já, pouhý občan – nelékař, si svoji lidskou povinnost uvědomuji i bez přísahy.

 

Prostě tento příběh je i PŘÍBĚHEM K ZAMYŠLENÍ….

 

  Scan1